Říká se, že ke štěstí nás přivedou splněné sny. Jenže já žádné neměla…
Jestli se vám to hned na úvod zdá depresivní, tak nebojte. Vždy jsem totiž věděla, že se chci posouvat dál. Akorát jsem nikdy nebyla snílek s hlavou v oblacích. Když jsem byla s prací kterou dělám, nebo místem na kterém žiji nespokojená, změnila jsem to. A jakmile jsem se ten hlas říkající „sem nepatříš“ snažila umlčet, tělo mi dalo pokaždé značně najevo, že tudy cesta nepovede.
NA ZAČÁTKU BYLO… DRAMA
Ne jinak tomu bylo i v posledních letech mého působení na pozicích v personálním řízení velkých firem. Měla jsem pěkné peníze, pracovala pro zvučná jména byznysového světa a stoupala po kariérním žebříčku. Přesto si mě našel kolaps těla i duše. Migrény, bolesti páteře, trávící potíže, vnitřní neklid, nevysvětlitelný smutek. Na dny v posteli, když brečíte a nevíte proč a nemůžete vstát nikdy nezapomenu.
Cítila jsem, že mě čeká mnohem zásadnější změna, no nebyla jsem schopna udělat ji sama. Představa, že dám výpověď, nebudu zaměstnaná na plný úvazek, že nebudu žít plnohodnotný a pohodlný život s měsíční výplatou na účtu mi naháněla úzkost a strach. Vyhledala jsem proto odbornou pomoc psychoterapeutky, která mi „jednoduše“ pomohla udělat si pořádek v hlavě a dodat si odvahu postavit se na vlastní nohy. Navíc jsem kolem sebe měla, a dodnes mám moji rodinu a blízké přátele, kteří mě v mém rozhodnutí podpořili a od nikoho z nich jsem nikdy neslyšela „no ty ses snad zbláznila“. A to je podle mně ta pravá výhra v loterii.
PROSTĚ TO NECH PLAVAT
V době, když jsem se rozhodla ukončit pracovní poměr u posledního zaměstnavatele, jsem neměla jasnou představu, co bude dál. Věděla jsem pouze to, že když budu ještě další rok sedět v té luxusní kanceláři v Dejvicích, tak asi umřu. Dobře, trochu přeháním. Ale ten, kdo si podobnou situací prošel, mě jistě pochopí. Během práce v HR jsem však poznala i mnoho skvělých lidí, a tak jsem rozhodila sítě s prosbou, že hledám něco na částečný úvazek, klidně budu pracovat na IČO. Potřebovala jsem víc času pro sebe a na rekonvalescenci po (pro mě) náročných a stresujících letech. Pro mnoho z vás to asi nebude znít jako jasný byznys plán. No mně to úplně stačilo.
Mezičasem jsem už chodila na kurzy malby, barvy mi poskytovaly záchrannou síť a terapii v jednom. Objevovala jsem nový svět a s větší lehkostí jsem kráčela tím starým. S radostí i nejistotou jsem přijala nabídku externí personální konzultantky v menší firmě, která mě potřebovala pouze na dva dny v týdnu. Zjistila jsem, že daňové přiznání (za pomoci mého manžela :)) vypracovat zvládnu a začínala jsem poznávat co je to svoboda. Ale i velká zodpovědnost a disciplína.
Během tří let jsem si na dvou konzultantských projektech zkusila stát na vlastních nohách a pomalu stavěla jméno Ateliéru V Borku.
Nikde není psáno, že když potřebujeme něco změnit, musíme spálit všechny mosty a začínat úplně od nuly. Tyto staré mosty, které už sice nejsou nejpevnější, nám mohou ještě stále poskytnout bezpečný přechod do nové reality. Navíc první prodané obrazy putovaly k mým bývalým kolegům. Za co jim touto cestou z hloubi srdce děkuji.
HAPPY END …?
Od roku 2021 se věnuji už jen tvoření (a všemu kolem). Zatím mi však ale ani pět let, kdy jsem se začala jako umělkyně prezentovat i veřejně, nestačilo k tomu, aby se ze mě stala žádaná autorka. Schválně jsem se vyhnula přívlastku úspěšná, protože v mých očích je velkým úspěchem to, že jsem dokázala ve svém životě něco změnit, že se neustále učím a snažím. Vím, že jsem na správné cestě, ale bez druhého příjmu v naší domácnosti bych se nemohla tvorbě věnovat na 100%. (V tuto chvíli mi prodeje pokryjí náklady na pojištění a materiál) Jistě, vždy lze dělat víc. Vždy je možné snažit se víc, být vidět víc, vydělat víc peněz. Ale jedno vyhoření mi stačilo. Totiž ani skutečnost, že děláte „vysněnou“ práci vám negarantuje, že nenastoupíte do stejného kolotoče jako před tím a bude vám z toho akorát špatně.
STÁT NA VLASTNÍCH NOHÁCH JE ŠKOLA
Stále se učím, že je v pořádku si odpočinout, necítit se vinna, že dělám práci, která mě baví, a navíc si za ni říkat o peníze (proboha!) Stále se učím mít vztyčenou hlavu, když říkám, že jsem umělkyně a neshazovat svoji hodnotu tím, že nejsem absolventkou akademie umění. Stále se učím brát jako (pozitivní) fakt, že se moje práce nelíbí každému, že je v pořádku nikam nepatřit, být odmítnuta, nebo přehlížena.
CO JSEM SE ZA POSLEDNÍ ROKY UŽ NAUČILA?
- Důvěřovat intuici. Když cítíte, že je čas na změnu, je čas na změnu.
- Obklopit se lidmi, kteří vás na vaší cestě podpoří. Někdy potřebujeme povzbuzení a potvrzení našeho rozhodnutí.
- Nebát se vyhledat odbornou pomoc, když si nejste jistí, když máte jednoduše strach.
- Dopřát si přestávku, delší dovolenou. Pomůže vám to získat odstup a uvidět věci jasněji.
- Nepálit mosty, když to není nutné. Změnu lze udělat i pomalu, postupně se záchrannou sítí a poštářkem za zády.
- Testovat boží prozřetelnost. Všude nás učí, jak důležité je mít plán, že se musíme snažit, dosahovat cíle, mít svůj osud ve vlastních rukou atd atd. Čím víc jsem se kdy snažila, tím víc na ho.no to bylo a všechno mi unikalo mezi prsty. Když věci nechávám být, skládá se mi to tak nějak samo… Věřím. Ale makám 🙂
- Spadnout a vyhořet je někdy to nejlepší, co se vám může stát.
- Tvořit, tvořit, tvořit a děkovat za to, že můžete.
- Nezávidět úspěch jiným. Přejte a inspirujte se. Vrátí se vám to několikanásobně. (Věřte mi, je to fakt dobrý deal ;))
A jaké sny mám dnes? Stále žádné. Mám pouze plány pro nejbližší budoucnost a přání pevného zdraví. Taky mám víru a vnitřní přesvědčení, že to, co dělám má smysl.
Toto je moje cesta. Jaká bude ta vaše, to je už váš příběh. Ale ze všeho nejvíc vám přeji, abyste našli sami sebe, protože to je v životě stejně ten největší úspěch.
Pokud budete mít (nejen) k tomuto tématu dotazy, napište mi na agata@ateliervborku.cz, nebo mě kontaktujte na sociálních sítích.
Děkuji, že jste tu se mnou!
Vaše Ag.